Vztahové NEchutnosti

Klapot sandálek zdolal poslední schod. Hala a dvoukřídlé dveře do majestátní jídelny. Na okamžik zamrzla. U baru s manželem postával jeho strategický investor. „Rád vás vidím, Sylvie,“ s naslizlou úlisností jí podával ruku, „ani nevíte, jak rád.“ To ti věřím, ty prase. „Nechte toho vrkání, vy dva!“ doléval manžel očividně v dobré náladě dvě sklenice skotské. „Ty si nedáš, že miláčku...“

Dala bych si, ale ne s vámi. V Sylvii vřel vztek. Její nálady nepředvídatelně oscilovaly mezi zuřivou nepříčetností a plačtivou beznadějí. Vztek ji proměňoval v lítou šelmu, krásnou a nebezpečnou dračici. Šedivý hadr na podlahu, kterým se vše utře, každá bota se na něm zbaví bláta, to byla naopak podoba Sylviiny beznaděje.

Antidepresiva se stala jejím životním partnerem záhy po návratu z Portugalska. Věděla, že prohrála. Bála se žít s Markem bez finanční vaty, bála se ztráty luxusu, kterým zároveň pohrdala. Zvolila šedé přežívání. Obklopena materiální hojností velmi pomalu fyzicky zestárne. Psychicky zestárla už svým rozhodnutím se vrátit. Brečela, kudy chodila, a když zrovna vysmrkala všechen bol, zlostně kopala do nábytku a rozbíjela drahé vázy. Poté, co se tehdy rozplakala nad konstatováním číšníka v jejím oblíbeném bistru, že rybí polévka pro dnešek došla, zamířila rovnou ke cvokaři.

Večeře se odvíjela při chytrých řečech o trendech v mafiánském byznysu, o novém modelu Ferrari, o plastice obličeje jejich konkurenta. Také o nově otevřené restauraci na protějším kopci, kde nevaří tak skvěle, jak se všude píše. Že nevaří tak skvěle, s tím mohla Sylvie souhlasit. Zámecké jazýčky už čtvrtým rokem rozmazloval kuchař, který se asi učil vařit u bohů. Génius a čaroděj s chutěmi. Gay s pošpiněnou minulostí. Tam byl i důvod, proč si netroufl odejít za lepším. Uvězněn. Dnešní dezert s kombinací slané a sladké chuti s ostrou tečkou byl dokonalý. Přivřela slastně oči při posledním soustu. Z dokonalého okamžiku ji vyrvalo zazvonění manželova telefonu.

„Moment, vydržte chvíli,“ táhl za sebou cíp ubrusu při spěšné cestě z jídelny.
„Asi něco naléhavého,“ rozpačitě sevřela kolena více k sobě a ruce zkřížila přes prsa do ustrašeného ne. Věděla, že muž financující skoro polovinu manželova byznysu nezná hranice. Už několikrát jí navrhoval drobné i velké nechutnosti. Naštěstí výzvy zůstaly u keců a dotyků jakoby náhodou. Bála se ho. Bála se ho, protože se neuměla bránit.
On teď bez otálení se zábleskem v očích rovnou skočil po snadné kořisti. A bylo to překvapivě kontaktní. Absence spodního prádla dovolila daleko více než obvyklé letmé prasárny. Sylvie leknutím a hnusem úplně ztuhla. Ruka zarudlého muže se s funěním prodírala dál. Zvedl ji ze židle jako pírko a už nebylo úniku. Pak náhlé bouchnutí dveří v hale a manžel vešel zpět.

„Tady Sylvii spadlo něco do oka, ale já tam fakt nic nevidím,“ překotně vysvětloval strategický investor a ještě jednou se dotkl rádoby omylem Sylviina zadku. Ostentativně si olízl ukazováček, kterým před chvíli dosáhl cíle.
„Snad to vyplave samo,“ držela si kapesník u obličeje a zastírala pláč. Vrazila do koupelny. Třásla se po celém těle a zvracela.
„To se mi nelíbit, takhle po večeři,“ vtrhla hospodyně dovnitř.
Zase bude žalovat. Že nejím nebo že po jídle zvracím. Požádala ji, aby ji u společnosti omluvila, a utekla do svých pokojů.

Pozdě v noci ji ještě probudil křik manžela, co si to prý dovoluje, že se chová jako neurotická slepice a on musí vysvětlovat, že to tak není. A že ještě jednou...
...

——————————————————————————————

Pod čarou

Přirozeností veškerého života je neustálé proměňování. Ironií je, že přirozeností ega je se změnám bránit. Tedy aspoň těm změnám, které se nevyvíjejí podle našeho gusta. Tolik se bojíme momentu, kdy se máme změnit, že přehlédneme, že právě ta nejtěžší chvíle obsahuje nejvíce síly, která je tady pro nás. Nejtěžší chvíle je příležitostí. Pro nás, aby nás nakopla tam, kam vede naše cesta. Ano, mezi nejtěžší chvílí a naším dalším krokem je nekonečný prostor možností.

Chci si zapamatovat, že...

... odejít, nebo zůstat je často Sophiina volba. Ale jen zdánlivá. Tahle otázka má v sobě odpověď. Možná zatím neviditelnou. Možná ještě nezralou k akci. Možná jasnou jak facka a jen my se ji bojíme vidět. Jedno už vím. Kdykoliv se otázka odejít, nebo zůstat objevila v mém životě, byl k tomu vážný důvod. Nebyl to vrtoch momentální nálady.
... pokud je riziko zůstat větší než riziko změny, odhodláváme se snadněji, ale zda- leka ne snadno. Ani když je to jasné, udělat zásadní změnu nebývá jednoduché. Což teprve, když váháme! Něco získat je vždy míň než něco ztratit.
... někdy se potřebujeme hnout co nejdříve. Někdy. Někdy je lepší počkat. Počkat ve vysoké bdělosti. To proto, abychom nepřehlédli ten správný moment. Nejlépe však vidíme, když se nedíváme očima. Spíš srdcem, tedy místem, kde nebydlí ego.
... každý z nás to má jinak. Někdo změnu dlouho zvažuje a pak teprve koná. Někdo vlastní meč samuraje a usekne na první dobrou vše, o čem si myslí, že je mrtvé, a jde dál. Někdo se pořád vrací na spáleniště a hledá rašící rostlinku, jako by uvízl za horizontem událostí a viděl zároveň minulost, přítomnost i budoucnost a nemohl se pohnout. A jiný se zpátky neohlédne vůbec. Možná ze strachu, že zkamení. Každý jsme jiný a každá situace je jiná. Každý jsme unikát, jedinečná bytost v dimenzích prostoru a času.
... u jiných máme patent na rozum, jasně víme, co by měl nebo měla ideálně udělat. Také po bitvě jsme každý generálem. Kdybych to býval nebo bývala věděl, věděla, viděl, viděla... Není soudců, jsou jen polotupí samozvanci se svojí absolutní pravdou. Nakonec stejně všichni vykročíme. Sami. Nebo ten krok udělá někdo za nás. Nebo nás něco nakopne. Neustálý pohyb vesmíru zvítězí. I bohové se proměňují a stárnou. Není jiná možnost.
To si chci pamatovat.