Egootroctví

Učit se, učit se, učit se

Z předchozích řádek by mohlo vyplynout, že když jsme tak dokonalí, nemusíme na sobě už nijak pracovat, nic se učit. Omyl! Sebevědomí znamená dobře vidět to, co nám funguje i to, co vůbec ne. Bez výčitky. A díky vlídnému nahlédnutí na sebe se umíme rozhodnout, jaké změny chceme udělat ve svém životě. A se sebou.

Sebevědomí lidé rozvíjejí u sebe to, co je vzhledem k jejich záměrům důležité. Zajatci ega usínají na vavřínech. Nebo se učí kvůli ostatním. Nebo se učí to, co vůbec nepotřebují. Osobnostní rozvoj neznamená vstřebávání nových znalostí, daleko více v něm nacházíme způsoby otevření cesty k tomu, co dávno máme. Cesty ke Zdroji.

Nesytíme tolik intelekt. Sytíme a otevíráme sebe. Pravé Já.

Bylo to jinak

Milá Anežko, asi bys měla vědět, že to s tou malou mořskou vílou bylo tenkrát tro- chu jinak. Ona její láska byla opravdu ta životní, svobodná a nespoutaná. Smazala všechna ,musíš‘, ,měla bys‘, ,nemůžu‘ a ,nejde to‘. Ta princova byla také pravdivá a krás- ná. U něj však vyhrála jeho ,musím‘ a ,nesmím‘. Malá mořská víla se nevyznala v majetcích, penězích, kariérách, lidských povinnostech. Nechápala, proč něco je cennější než láska. Neuměla to princi vysvětlit, hlas přece vyměnila se starou moř- skou čarodějnicí za bolest v každém kroku a za utrpení při tanci, za nejistou mož- nost být princi nablízku. A byly chvíle, kdy on nerozuměl ani jejím očím, ani tomu, co mu říká její srdce.

A často rozuměl. Ukázal jí rozkvetlé louky, dech beroucí města, knížky, sochy, obrazy. A hlavně hory a sníh. Stříbrné sněhové vločky, jejich tichý tanec. Vždycky si myslela, že tu největší krásu skrývají oceány. A teď poznala něco, co ji přesahovalo, dávalo sílu a odvahu, tišilo její bolest. A tam mezi mocnými horskými štíty s ním byla nekonečně šťastná a on silný, svobodný od všech zbytečností.

Jenže z hor se vždycky vrátili na zámek a královská pravidla se jim zase povýše- ně vysmívala. A vítězila. Princ častěji a častěji zapomínal na své pravé Já. A víla se trápila a plakala. Utíkala do hor a k moudrostem knih. A ustupovala a zrazovala sebe. Chtěla umřít. A pak se objevila znovu ta cizí princezna. Hodila se skvěle do královské rodiny, byla bohatá, urozená. Bude se dobře vyjímat na portrétech a ne- bude mluvit do vládnutí. Jen maličkost rádcové přehlédli, možná nechtěli vidět. Princezna prince nemilovala. Nikdy se nerozzářila, když se jejich oči potkaly. Neviděla jak dobrý a moudrý je vládce. Bude královnou a to stačí. „První jitro po jeho sňatku s jinou ženou ti pukne srdce a ty se staneš pou- hou pěnou na vlnách,“ zněla hrozba mořské čarodějnice. Marně ustaraný otec, král všech moří, prosil malou vílu, aby zabila prince i cizí princeznu a krví smyla svoji lidskou minulost. Nezabila. Naposledy políbila spícího prince, který neklidně oddychoval po boku své novomanželky. A s hlubokým smutkem v srdci vyhlížela na hladině oceánu svítání, které jí přinese smrt. Vybavila si větu z jedné knihy, dárku od něj: „Sebevražda stejně jako vražda – jak netvůrčí. Každý, kdo je natolik zoufalý, že chce spáchat sebevraždu, by měl být stejně zoufalý na to, aby sáhl k vyřešení svých problémů do tvůrčích extrémů: utéci o půlnoci, přeplavit se na člunu na Nový Zéland a začít znovu dělat to, co vždycky dělat chtěl, ale bál se.“

A pak se úsvit i kletba poklonily síle milující bytosti. Malá mořská víla nezemřela, milý pane Andersene. Vzala si své knihy a vrátila se do milovaných hor, s věčnou láskou a vzpomínkou v srdci. Bez hořkosti. Potkala se s osamělostí a znovu našla zase sebe.

Princ v nížinách dobýval další a další území, které nepotřeboval. Stal se mocným a bohatým králem. Jen se méně usmíval a z očí mu zmizely plamínky. A jen někdy večer se díval na hvězdy nad horami a na tváři znovu cítil něžné pohlazení a sílu té z moře. 

A pak, vysoko v horách uprostřed sněhové vichřice, zaklepala láska podruhé na srdce silné malé mořské víly. V jejím náručí poznala věčnou blízkost...

2009, Citace z knihy Most přes navždy, Richard Bach

Nebezpečné hodnotící hry

Naléhavým přáním, aby něco bylo jinak, na situacích, které se nám nelíbí, nic nezměníme. Pouze propadáme dále do světa „měl jsem, neměl jsem, mělo by, kdyby on býval neudělal“ a vzdalujeme se od pravého zdroje naší síly. Bráníme se tomu, co je. Co se stalo a už to nejde vrátit.

Souzením situací či lidí posilujeme tu naši egočást, která věří, že jsme něco víc než ostatní. Že víme více a lépe. Už ta samotná myšlenka nás izoluje od druhých. Natož pak naše konání na základě toho, že jsme ve svoji nadřazenost uvěřili... A s touto výbavou zakládáme rodiny... firmy...

Z hodnotícího ega nejedná jen ten, kdo se povyšuje a přeceňuje, ale i ten, kdo se podceňuje. Hodnocení je drsně řečeno strach. Strach našeho ega z vlastní nedostatečnosti. Naše ego nic netuší o naší dokonalosti. Jen se bojí. A nejvíce se bojí o svoji existenci. O to, že přijde v našem životě o výsadní místo.
Zpětná vazba je také hodnocení. Výjimkou je pouze čistě popisná zpětná vazba. Bohužel v čistém provedení ji moc z nás používat neumí. Jak využít zpětnou vazbu k trvalému zvýšení výkonu? Neustále diskutované téma. Snad právě proto, že instiktivně tušíme, jaký pomocník a zároveň zabiják to může být. Dost z nás si již plně uvědomuje, že jakýmkoliv souzením toho málo říkáme o tom druhém. To hlavní říkáme o sobě a o tom, jak to máme my. Takže! Co vlastně říkáme o sobě, když někoho označíme za debila nebo chudinku...?!
Nesouzení v čisté formě znamená, že situace je jaká je, lidé dělají to, co dělají. Ať už jejich motivy známe nebo neznáme, stejně dělají, co dělají. To jen nevědomá mysl to posuzuje a rozhoduje, co je lepší a co horší. A tak nás dostává do situací, kdy v myšlenkách opravuje- me to, co se už stalo. Je to špinění našeho života myšlenkami a výčitkami „měl jsem tenkrát..., proč proboha on neudělal... mělo by být...“. To komplikuje život.

Cvičení: Nesouzení

Kdykoliv u sebe rozpoznám myšlenku, která soudí, není vůbec třeba se odsuzovat. Právě naopak! Je čas na oslavu. Rozpoznali jsme hodnotící myšlenku. Odstoupili jsme od ní a již se s ní identifikujeme méně nebo se s ní neidentifikujeme vůbec. Ztrácí nad námi moc. Tak prosím, slavme! Pokud se budeme za hodnotící myšlenky negativně hodnotit, je to stejně nesmyslné jako když matka řve na dítě za to, že řvalo na svého kamaráda.

Hodnocení i sebehodnocení má i fyzický projev, způsobuje stažení v těle, odděluje nás od ostatních i od sebe samých. Podívejme se na výraz v obličeji lidí, kteří o druhých či o sobě mluví bez respektu a bez lásky. Asi jsme si všimli, že drbny mívají „kyselé ksichty“ a zlí pomlouvači zaťaté sanice.

A pak je tu ještě jeden obzvlášť nebezpečný aspekt. Závislost na hodnocení. Nastává ve chvíli, kdy potřebujeme hodnocení někoho jiného, aby potvrdil naši kvalitu. Někoho, kdo nám potvrdí, zda jednáme správně nebo ne. Tento stav dokazuje vysoký stupeň egootroctví.

Jsme tolik zajatí obavami, že nejsme v kontaktu se svým pravým Já. S naším pravým Já, které ví, co je pro nás to pravé. Co je krásné.